Koncepce poradenství

Tyto ženy obvykle neotěhotní neúmyslně v dospívání. Hnacím motorem pro přivedení dítěte na svět je především naděje na nalezení identity v mateřství a snaha naplnit tuto roli lépe, než prožívají nebo zažili ve spojení s vlastní matkou.

Ve většině případů je od počátku jasné, že otec dítěte nepřevezme odpovědnost za rodinný život. Za těchto okolností se podaří prostorové oddělení od původní rodiny pouze jednotlivým matkám, většina z nich zůstává s dítětem v původní rodině.

Navzdory přípravám je život s kojencem pro mladé ženy stále překvapením a jen velmi málo z nich má výdrž na to, aby se o dítě postaralo a postaralo se o něj převážně samo. Touha po moci pokračovat v předchozím, svobodnějším životě po čase opět zesílí, stejně jako touha po partnerovi, který by mohl "zachránit" jak ji, tak dítě, z nevyhnutelné závislosti na rodičích a ve smyslu realizace vlastního životního plánu.

Emocionální situace většiny lidí se skládá z kyvadla mezi láskou a obětí pro dítě a obviňováním dítěte za to, že mu brání v štěstí v životě.

Obavy, se kterými tato cílová skupina přichází na úvodní konzultaci, jsou obvykle druhotné, což zpočátku zakrývá skutečný problém.

Pro poradce je důležité dát mu prostor a smysl, aby se dostal do vztahu se ženou.

Dalším krokem je vizuálně navrhnout scénář a strukturu vztahů, ve kterých žena žije, zvážit důležitost jednotlivých lidí kolem ní a definovat její pozici v něm, a pak si s ní ujasnit, kam chce jít.

Podle smysluplnosti lze přizvat k poradenství jednotlivé pečující, ať už je to matka, rodiče nebo otec dítěte, aby si ujasnili, jaká podpora je pro ženu a dítě důležitá a kterou jsou ochotni poskytnout, aniž by byli zahlceni.

Při práci se ženou je kladen důraz na to, aby ji vyprovodila ze spleti pocitů a ovlivňujících sil, aby dokázala rozpoznat a přijmout realitu se všemi jejími požadavky a možnostmi a podle toho se rozhodovat za sebe i za dítě.

V úspěšnosti těchto kroků zažívá zvýšení sebevědomí a posílení, které si původně přála, když se rozhodla mít dítě.

Touha po identitě a osobní motivy v souvislosti se založením rodiny jsou u této cílové skupiny stejné, ale představy, zejména s ohledem na zapojení otce dítěte, se obvykle značně odchylují od reality.

Kromě vlastního zahlcení každodenním životem s kojencem/batoletem je tu nespokojenost s nenaplněnou představou pospolitosti.

Kromě toho je zde obvykle nežádoucí vliv tchána, který ženám ztěžuje přijetí jejich podpory, a to i v péči o dítě.

Vztah s dítětem se tak stává předmětem partnerského problému, v němž hrají hlavní roli většinou odlišné rodinné ideologie původních rodin.

Příspěvek partnera je vyžadován, ale zároveň je prožíván jako zasahování nebo jako narušení vztahu matka-dítě.

Poradenství se nejlépe provádí s párem. Ideální představy a internalizace rodinných hodnot, které jsou v každodenním životě vyjádřeny jen fragmentárně ve formě výčitek, lze v tomto rámci snadněji komunikovat a reflektovat. V tomto procesu se postupně vynořuje samostatný, společný koncept zvládání životních úkolů, který pak mají být podporován oběma.

Vztahy s rodiči a tchány jsou řešeny tak, aby byly rozpoznány možnosti podpory beze strachu, že budou zcela vydáni na milost a nemilost jejich vlivům.

Pozitivním efektem párové nebo rodičovské práce je, že dítě dostává šanci vyrůstat bez konfliktů loajality a může se orientovat v rodičovské činnosti.

Tak mladí rodiče sami podnikají nezbytné kroky ke zrání a odpoutanosti ve prospěch svobodnější a vhodnější budoucnosti.

Po letech zakládání rodiny, kdy jsou děti již samostatnější, často vznikají v partnerství konflikty. Muži i ženy se cítí emocionálně zanedbáváni, ženy se potýkají s nevděčnou pečovatelskou rolí a ztrátou příležitostí v profesních i jiných ohledech, muži mívají mimomanželské vztahy, ve kterých se zdá, že jejich potřeby jsou uspokojovány více. Navzdory dřívějšímu vědomému rozhodnutí přijmout tento způsob života je partnerovi vyčítána vlastní nespokojenost. Ani tato obvinění nelze vyvrátit, protože pocházejí ze zdroje opomenutí a požadavků na změnu.

Když si děti všimnou konfliktní povahy, reagují někdy úzkostlivě a nejsou si jisté, zda jejich předchozí obvyklý život bude pokračovat. To se projevuje také v zaujatosti jednoho nebo druhého rodiče, kterou pak rodiče také rádi přijímají jako potvrzení správnosti svého názoru.

Poté, co se obvinění dotáhnou zpět k jejich skutečnému obsahu, lze společně uvažovat o tom, zda a jak lze realizovat přání o změně v rodině, ať už ve smyslu reorganizace určitých úkolů nebo vytvoření větší svobody pro párový vztah, nebo pro uplatňování individuálních zájmů.

Pocit odcizení se může přetavit v uvědomění, že každý člen rodiny se v průběhu let vyvinul a je třeba najít nový základ pro komunikaci, který zahrnuje i tato témata.

Tato práce předpokládá vůli všech lidí neoddělovat se.

Ve věku partnera v životní fázi se často stává, že se děti z různých vztahů setkají, alespoň ve fázích, v rodinném kontextu a pak se opět rozejdou, když vzniknou další partnerské konstelace. To vyžaduje vysokou míru flexibility pro rodiče i děti, zejména proto, že je třeba také definovat, kdo má kde hlavní bydliště a kde je kdo na návštěvě.

Míra, do jaké se dotyčné osoby odpoutaly od ideálního obrazu klasické rodiny, hraje zásadní roli při vzniku a zvládání problémů nebo v tom, jak dobře se mohou formovat různé vztahy, zejména s dětmi nebo mezi dětmi.

V případě menších dětí zůstává obvykle stabilní pečovatelkou matka, která také nese odpovědnost, vytváří prostorové a emocionální podmínky a nový partner se stává, pokud je to možné, mužským pečovatelem o děti. U vlastních dětí by měl ideálně plnit roli otce, ať už žijí společně nebo odděleně, což z nového partnerství také ubírá čas, energii a finanční prostředky.

To je běžný zdroj konfliktů, stejně jako s tím spojená otázka zvýhodňování/zanedbávání.

Poradenství týkající se rodičovství by mělo poskytnout jasno o rozsahu a povaze potřeby pozornosti a péče v nové konstelaci. Pokud existují formativní síly v jiné rodinné situaci, které mají silný vliv a také poskytují dostatečnou podporu, nemá smysl tomu čelit, spíše by měla existovat nabídka dalšího láskyplného vztahu.

Na druhou stranu pro děti, které nemají silné vazby navenek, je nevyhnutelné převzít odpovědnost za jejich prospívání.

Komunikace mezi všemi zúčastněnými by měla být možná v zájmu dětí, ale podle aktuálních potřeb a neměla by souviset s minulostí.

Poradenství v oblasti partnerství zdůrazňuje důležitost opakovaného vyžadování loajality partnera a jejího zajištění sám. I zde je důraz kladen na přítomnost a možné plánování budoucnosti, nikoli na minulost.

Násilí v rodině se může objevit v jakékoli fázi soužití, ale půdou, na které se mu daří, je vždy závislost, ať už kvůli připoutanosti žen s malými dětmi a/nebo kvůli finančním úkolům, které lze zvládnout pouze společně, nebo jednoduše kvůli sklonu k násilí v osobnosti.

Pojem násilí zahrnuje fyzické, psychické a sexuální násilí.

Oběťmi násilí jsou převážně ženy, často i děti, a příležitostně i muži.

Koloběh násilí, který se často táhne po mnoho let, se skládá z fází eskalace, propuknutí epidemie, následných pocitů viny, po kterých mohou následovat klidnější časy. Pocity viny pachatele mohou být vyjádřeny různými způsoby, ať už jde o to, že vina je sdílena a oběť je obviněna z podstatného dílu. Na úkor zkreslení reality se od oběti také vyžaduje, aby přiznala vinu.

Pocity viny na straně pachatelů lze odvrátit i zvýšenou krutostí vůči oběti.

K násilnému činu často dochází pod vlivem alkoholu, v takovém případě je vina ponechána šílenství a ujištění, že se to již nikdy nestane, nahrazuje odpovědnost za to, co se stalo.

Strategie usmiřování, jako jsou dary a vyjádřená spolupráce, slouží k zajištění toho, aby oběť nevyvodila žádné důsledky a získala naději na zlepšení vztahu.

Z těchto důvodů je velmi obtížné přerušit kruh násilí.

Pokud postižené ženy přesto navštíví poradnu, musí jim být poskytnuta zvláštní péče, protože jsou v nebezpečí a potřebují velkou ochranu. Je pro ně také těžké vyrovnat se s bídou, ve které strávili léta, a s tím, že neexistuje žádný zázračný lék, který by násilníky změnil.

Pro vyděšené ženy je těžké si představit, že zveřejnění násilí prostřednictvím stížnosti by mělo vést k omezení násilí. Ani to, že odloučení má být jediným východiskem, není pro ně snadné přijmout, tím spíše, že tento krok je obvykle spojen s opuštěním navenek fungujícího rodinného života a existenčního zabezpečení.

Pro poradce je velmi obtížné posoudit nebezpečí a posoudit, kdy se pobyt v azylovém domě pro ženy stane nevyhnutelným pro bezpečnost ženy/dětí.

Náprava zkreslení reality je důležitým úkolem v poradenském procesu, kdy žena sama může lépe posoudit svou situaci a získat ochotu podniknout potřebné kroky a změny.

Pro ženy, které získají tyto vhledy, je nepředstavitelné, zda trestní důsledky nebo následky násilných činů jsou nízké nebo vůbec žádné v neprospěch pachatele při vážení důvodů k rozvodu. Náprava za to, co bylo vytrpěno, která je nezbytná pro smysl pro spravedlnost a vnitřní proces vyrovnání se s ní, zůstává nevyřešena.

Nedochází ani k nápravě, která by umožnila nahlédnout do způsobeného utrpení a následně případně dosáhnout odpuštění oběti.

Jakkoli je možnost rozvodu po vzájemné dohodě prospěšná, v případě předchozího manželského násilí znemožňuje tyto podstatné vnitřní procesy a zůstává pokřivení reality v otázce viny.

Poradce musí tyto nedostatky kompenzovat a projít těmito procesy s ní za ni, aby byla žena volná pro uspokojivý nový začátek.

U žen, které žijí v takových vztazích roky, se často rozvíjí defenzivita, která je okolím vnímána jako agresivita a kterou si často udržují i po rozchodu.
Pouze náznak, že toto chování již není smysluplné, ale spíše nepříznivé pro ně samotné, je přiměje rozpoznat, že je přírodě cizí.

Po dokončení rozvodu/rozluky destruktivita často pokračuje ve sporu o péči, který trvá roky.

Namísto toho, aby se s potenciálem násilí zacházelo jako s nepřijatelným jevem pro terapii/léčení, je zdání normálnosti probojováno a patologické části jsou odmítány ve formě obvinění/obvinění matky dítěte.

V důsledku toho se ženy často ocitají před soudem v ospravedlňujícím postavení. Právo otců na styk s dětmi, které bylo od nich dříve vehementně vyžadováno, může se po svém dosažení stát zcela nezajímavým, čímž se děti cítí opuštěny. Soud a služba péče o mládež jim však nepředepisují, co je v nejlepším zájmu dítěte, ale zdá se, jako by si otcové stanovili pravidla, která nejlépe vyhovují jejich aktuálním zájmům, ať už jde o placení alimentů, ubližování matce nebo manipulaci s dětmi.

Poradce zaujímá vůči ženě poučný a zároveň usmiřující postoj, když ji má seznámit s realitou.

Posílí také ženu, aby byla schopna opustit pozici ospravedlnění a znovu získat prostor pro vyjádření svých vlastních názorů a myšlenek na veřejnosti.

To, jak tato rozhodnutí a rozvojové procesy dopadnou, má významný vliv na kvalitu života žen ve stáří.

Po těchto bolestivých zkušenostech již mnozí nejsou ochotni vstoupit do nového partnerského vztahu. Kariérní postup je pro ně také méně myslitelný a méně reálný. Stejně tak vztah s dětmi je charakterizován konflikty loajality a devalvace.

Jejich náchylnost k nemocem je poměrně vysoká, předčasný důchod je téměř nemožné získat a většina z nich žije na úrovni životního minima.

Pro tyto ženy je vztah s poradkyní často ztělesněním dobra ve světě, kterému už nemohly věřit ve všech svých zklamáních, protože ona ví o nespravedlnostech a jejich historii utrpení a stojí při nich.

Pro poradce je důležité podporovat snahu o zlepšení kvality života, stejně jako základní důvěru v druhé lidi.

To vše ukazuje, jak společensky relevantní je kontinuální poradenská práce pro ženy a obory, která doprovází individuální i kolektivní změny v dlouhodobém horizontu.

Koncept holistického, na životní příběh orientovaného ženského poradenství, který vždy odkazuje na společenský vývoj, je k dispozici na domovské stránce Frauenforums.